Na začátku to mělo styl. Světla barů, smích, sklenka v ruce, pocit, že tohle je velký svět. Alkohol je touha i sen. Slibuje. Je také iluze, že někam patřím. Začátky jsou plné lidí a konce se odehrávají o samotě. V tichu, které zná jen alkoholik.
Osamění je trpělivé. Přijde pomalu, nikam nespěchá, jako nájemný vrah. Nejdřív odejdou kumpáni. Pak povrchní přátelé. Nakonec i ten hlas v hlavě, který mi kdysi říkal, že tohle už je moc. Zůstanu sám se sklenicí a lahví na skleněném stolku. Máme to stejné. Právě otevřená stojí lákavě a plná příslibů, prázdná se válí v koutě…
Absťáky nemají žádnou poezii, ale noc je umí nasvítit tak, že zoufalství a utrpení mají ještě blíže k peklu. Ruce se třesou, pot studí, srdce buší jako morseovka utajené vysílačky. Patnáctkrát zvracet za noc. Počítám to, protože čísla jsou klidnější než myšlenky. Ležím na boku a bojím se usnout. Strach z udušení je intimní — svírá mne a nepouští ani na moment. Dýchám potichu, jako bych se bál, že když to přeženu, někdo si toho všimne. V klubíčku schoulený, do pekla vržený…
A stejně si neřeknu o pomoc.
Protože říct si o pomoc znamená svléknout se do naha před velkou porotu a přiznat:“ Vinen!“. Znamená přiznat, že romantika už dávno vyprchala a zbyla jen špinavá realita. Zoufale se snažím nepřijít o důstojnost, i když vím, že jsem ji již dávno ztratil. Držím ji jako fotku na slunci, které mě už dávno nehřeje, ale pořád ji nosím, protože bez ní bych zapomněl, že vůbec slunce existuje…
Všechny prachy jsou v háji. Úspory, sny, budoucí já. Alkohol je drahá společnice — krásná, zrádná a vždycky odejde s penězi. Zůstane po ní jen bolest hlavy, žaludek na vodě a pocit, že jsem v kasinu vsadil prachy na červenou i černou a zrovna padla nula. A dozvídám se, že poslední rok tam nepadla, nic než nula, což jsem jediný nevěděl.
Jenže někde hluboko ve mně, tam kam nepustím ani noc, je něco jako vnitřní hlas beze slov. Není to hrdinství, není to plán. Říká mi, že jsem pořád tady. Že i když jsem sám, pořád dýchám. Že být na kolenou není totéž co konec.
Já to nevzdám. Já ne.
Možná už nemám nic, čím bych okouzlil svět. Jen zhuntované tělo a srdce, které se dlouho, předlouho nezamilovalo. Ale mám alespoň to, ještě nejsem ztracený.
