Tak šup… zamávej si! Ruku ani nezvednu, koukám do parket. Velké, opravdu velké zrcadlo mě ukáže víc nahého, než bych byl bez šatů. Tenhle zámek je plný obrovských zrcadel. Neutečeš před nimi, i kdybys na to měl sílu.
Dlouhá léta žonglování mezi lahví a lhaním ve zpovědnici mě poznamenala pokroucenou, ustrašenou duší a fanfarónským štítem předstíraného nadhledu a sarkastickou maskou. Každý šedivý vlas je nedodržený slib, každá vráska rozlitá sklenka. Póza suveréna je kašmírový přehoz přes vykradený trezor. Plány do budoucna nemám. Stěží se na sebe podívám. Pokradmu. Mám za sebou první měsíc léčby a pomalu vnímám svět, jaký opravdu je. Jsem pod tlakem. Tlakem pravdy.
Zapíši si do deníku:
Něco se přeci daří, vracejí se mi sny. Vrací se mi odvaha psát, přesně popsat, co cítím. Dám šanci lásce. Dám šanci sám sobě. Osamělá slova, která jsem dávno zapomněl, mi opět dávají smysl v krátkých větách. Na delší souvětí si zatím netroufám.
Když se před večerkou procházím parkem, přistihnu se při okouzleném pozorování našeho dočasného domova. Pražák žasne, usměji se. Stromy se spravedlivě dělí s loukami a potůčky o rozmařile velkou plochu zámecké zahrady. Schwarzenbergové se uměli rozmáchnout. S nikým se mi dnes nechce mluvit, a tak se úspěšně vyhýbám všem korzujícím pacientům. Šlapu po lesní cestě, u rybníčku zrychlím — komáři by mě s chutí ubodali. Já si však uhnu na cestičku podél plotu vedoucího kolem dokola a kopírující silnici vedoucí do Krumlova.
Ne, nechci utéct. Chci si připomenout svůj příjezd první den. Pokud bych chtěl popsat slovy a hudbou beznaděj, skepsi a smutek, které mě provázely při nástupu, poprosil bych Chopina a Poea. Čirou náhodou nebyli k dispozici, aranžmá tedy bylo výhradně v mé režii, v mé hlavě. I to bohatě stačilo… Děs.
A dnes, o měsíc starší, o světelné roky dospělejší. Je mi moc příjemně. Teprve začátek, ale…
Skrze vůni lesa si ztroskotanec jako já uvědomí, že dostal šanci opět vnímat a prožívat, vyhrabat své romantické Já a oprášit emoce a city. Vzpomenu si na neúspěchy posledních let a s překvapením zjišťuji, že se nehroutím a kromě studu, kterého se jen tak nezbavím, nacházím sílu pohnout osudem.
O naději, která umírá poslední, se napsaly tisíce a tisíce knížek. Jen já o ni doposavad nenapsal ani řádek. Nevěřil jsem v ní. Myslel jsem, že je navždy ztracená a že si jí nezasloužím.
Po měsíci však seberu veškerou odvahu a imaginaci.
Naděje je. Tečka.
To úplně stačí. Na chvilku zavřu oči. Zhluboka se párkrát nadechnu. Otočím se na cestu zpátky a rozhodným krokem zamířím k zámku.
Čekají mne rajóny. Ale co už, já se na ně dnes večer snad i těším!
