Pavarotti je král. Místní rádio se asi spletlo a místo surfařských šlágrů zazněl v na přídi zabudovaných reproduktorech italský tenor. I když se oběma rukama držím na šíleně nakloněné jachtě, uvědomím si, že nad metrovými vlnami nepanikařím, ignoruji prudké spršky slané vody a užívám si dokonalý skluz bílé přídě. Cítím se skvěle a téměř dětsky se snažím chytit rytmus neuvěřitelně hbité lodi. Ocelová lana jsou napnutá, vítr se krásně zbláznil a křičí do plachet. Je to jízda, napadne mě, má životní jízda. I můj život za oceánem již pár let zrychluje. Nyní jsem však došel do bodu, kdy rum z Road Townu, k zešílení bílý písek a pohlednicově modré moře vzbuzují pocit životního bodu bez návratu. Piloti tomu říkají Point of No Return. Tak moc se mi nechce vracet…
Zpomalíme. Naše loď se pomalu srovnává a každým zhoupnutím se blíží k baru kotvícímu nedaleko ostrova.
I přes sluneční brýle rozeznávám předělaný dopravní remorkér, nyní narvaný lidmi z pobřeží, ale i z motorových člunů i jachet naší velikosti. Party je v plném proudu. Hodím na sebe tričko a ručníkem vysuším vlasy. Jde se na věc. Už mám žízeň a určitě nejsem sám. Nechci, aby tenhle sen skončil. Chci od každého dne i noci víc. Toužím po eskalaci štěstí. Pár schůdků na palubu. Ledová tříšť se točí v obrovském bubnu. Margarita hned vedle, v bubnu snad ještě větším. Lampiony kývají na pozdrav, ozařují palubu a podtrhují bezstarostnost přicházející tropické noci. Všude voní parfémy a krémy na opalování. Hraje se cokoli, co nevyžaduje pozornost. Bez trubky to ale nejde. Zdá se mi, že při každém loku přidá na hlasitosti. Tleskám, snad i do rytmu. Úžasní mladí lidé, na dechberoucím konci světa…
Vějíř tmy se prudce roztáhne a protější pobřeží je víc než krásné. Úzký, obydlený pruh ostrova se rozbliká jako ozdoby na vánočním stromku a přesně vytyčí hranici pevniny a trpělivého přílivu.
Ruličkou drobných zaťukám na barmana. Gestem mě ujistí, že o mně ví. Usměji se a zničehonic, obklopen spoustou tančících lidí, ucítím samotu a iracionální temnotu. Možná strach, možná znepokojení. Vím, co potřebuji. Potřebuji upřímnost – upřímnost, která řeže a rozežene absolutní nonšalanci a opileckou hru na štěstí. Vůbec se mi ta představa nezamlouvá.
Jsem už dost starý, abych věděl, že každá životní zkratka se musí jednou splatit. U chlastu to platí jakbysmet, s lichvářskou přirážkou neštěstí a zničení života.
Trička, plavky a předstírané dobré mravy dělí návštěvníky na tanečníky, čumily a pijany. Já zapadám do každé z kategorií, ale pijan mi je už pár let logicky nejbližší.
Vzpomenu si na Prahu. Doma sněží, je pod nulou a do svátků jen pár dní. Proboha, jak se tam mám vrátit?
Odeženu nepříjemné myšlenky a hořkost zaliji dychtivými doušky.
Vzpomenu si na Bukowského, který se s tím také nemazlil: „Alkohol je pravděpodobně jedna z nejlepších věcí, které se člověku na světě mohou stát… a zároveň jedna z nejhorších.“
„Amen,“ doplním ho a objednám si další drink. Zavřu oči a představím si neslavné konce, do kterých se řítím.
Ach, jak jsem se mýlil, bylo to o mnoho horší. O mnoho…
