Vůbec jsem netušil, jak krásné to je.
Po takové době. Už jsem nedoufal. Vlastně už nikdo nedoufal…
Tiché štěstí. Nezakřiknout. Pokora nehraná, opilecký třes setřesen. Rána s černou kávou a světlými zítřky. Žádné výčitky.
Ještě mám strašné sny a ještě budu mít, aby ne. Dám si čas, i střízlivé sny dorazí. Ještě se mnohokrát vzbudím hrůzou, že opět piji. I to je však pokrok, také jsem se nemusel probudit vůbec. Dotknu se chladné zdi vedle postele, ujistím se že dýchám a švihnu energicky nohami na parkety. Konečně pevně stojím.
Mám spoustu nápadů, mám spoustu snů, opět poslouchám hudbu, baví mne vařit a vyhodil jsem televizi. Zajímá mne historie a žiju současností. Umím odpočívat, nenudím se sám. Vyhrávám i prohrávám. Mnohdy remizuji, dělám kompromisy. Nikdy však se sebou!
Život je nyní krásný i těžký. Vždy však můj. Když bolí, bolí pořádně. Když jsem šťastný, pohladím se po tváři a ujistím se, že je to opravdu moje štěstí.
Užívám si lásku. Počkal jsem si. Je skutečná. Příběh dvou lidí, příběh kterému bych nevěřil. Láska, intimní, vyčekaná a zasloužená. Naše.
Sebezničující závislost se mnou vždy a všude cestovala. Ať jsem letěl kamkoliv, změnil město, změnil kontinent, ona si vždy našla místo vedle mě. Obvykle seděla u exitu, nad křídlem a hlídala, pro případ že bych jí snad chtěl utéct, seknout s pitím, nebo umřít vyčerpáním… Neutečeš, šeptala.
Neutekl jsem, zdvořile jsem se rozloučil. Přestal jsem pít. Čas a poctivost mě spokojeně poklepali po ramenou. Jsem jiný. Sakra jiný.
Vím, co je svoboda, vím co je láska. A můj život mne baví. Moc mne baví.
Zamyšleně sleduji hodiny v odletové hale. Přemýšlím a usměji se. Času dost, odlet bez zpoždění.
Motory zařvou, pomalu zrychlujeme, letadlo se váhavě odlepí od pomrkávající runwaye, křídla elegantním obloukem protnou mraky.
Uvolním se a zavřu oči. Bude to klidný let.
Bez nezvaných spolucestujících.
