Utekl jsem. Opět.
Malé letadélko, bílé a nesmělé, přistálo padesát metrů od pláže. Tyrkysová voda se houpala a vzpomínala na hurikán z minulého týdne, rozcuchané palmy se mi ukláněli a v předklonu nevěřícně počítaly mé drinky. Barman se nedivil, za dvě noci pochopil, že má tu čest s jinou sortou pijáka, než jsou uchechtané Američanky, které se po jedné Margaritě ptají: „Where are you from, darling?“.
Slunce si vynahrazuje týdenní výpadky a i těsně před západem vyzívá na souboj obrovské vrtule větráků. Remíza, konstatuji a žíznivě upiji podstatnou část sklenice.
Sedím v baru, který připomíná vysloužilou šlapku, je jasné proč tu je a večer vypadá daleko lépe…
Dřevěný pult je ohmataný jako bradla v tělocvičně, plný zářezů a fleků od cigaret a doutníků a z včerejšího večera si pamatuje víc než já. Mluvím trochu zrychleně a nečekám na odpovědi. Rum je ředěný jen maličko.
Vím, že se tu schovávám. Dobře to vím. A dokonce mi došlo, před kým. Je mi neuvěřitelně podobný…
Napiji se na to! Přivolám servilního barmana. Ani se už neptá, co si dám. Pozorně se na mne podívá.
Tuší správně, s kým má tu čest. S cestovatelem po vlastní duši. Dobrodruhem, který považuje zpáteční letenku do Evropy za obsílku k soudu. S hrdinou, který se směje v oku hurikánu, ale podléhá každé nedopité láhvi. Se ztracenou existencí.
Venku se vlny dál rozpadají o pobřeží. Rychle se setmělo a pochodně zapíchnuté v písku servírují karibskou romantiku. A ta hudba…
V hlavě se mi mihne úvaha, trvá jen chvilku, objeví se z ničeho nic. Pohlazení na tváři od neviditelného anděla. Měl bych prý změnit život!
Primitivní světlá chvilka alkoholika, maličký okamžik, kdy všechno dává smysl. Ani nebolí, ani nezavazuje, k ničemu se přece neupisuji, konstatuji s úlevou.
Zvednu se z barové židle, po krátkém zaváhání nechám sklenku na pultu a bos jdu stydnoucím pískem mimo dosah světel, k neklidně pulzující hraně oceánu. Nedělám nic, jen zhluboka dýchám, osamělost a úzkost trpělivě čekají na mé světoborné úvahy.
Neprotahuji to. Slíbím si, že přestanu. Tropická noc a nyní již černé moře jsou mými svědky.
Tu noc jsem se opil. A ještě tisíckrát a tisíckrát. Doma i za mořem. Ale slib jsem dodržel. Po patnácti letech.
Kdykoliv dnes stojím na břehu moře, poděkuji za trpělivost. A to bych nebyl já, spiklenecky na vlny mrknu. Přeci jen, dal jsem si trochu na čas…
