Noční Praha je dnes opět romantická. Zase jsem se nechal nachytat. Umí to se mnou.
Sedím u okna, přehlížím holešovické střechy a klidně, zvolna dýchám. Novou knížku dnes nenačnu. Město se již rezignovaně rozhodlo pro ticho a tmu. Tramvaj na hlavní třídě zarachotí a zamíří směrem do centra. Z velkého hrnku usrknu ještě horké kávy. Myšlenky, které záměrně nekrotím, balancují mezi životní realitou, vzpomínkami a velkými plány. Světla baráku odnaproti pomalu hasnou, nebo se ve strachu ze ztráty soukromí, schoulí za rolety a žaluzie. Bydlím úplně nahoře a tak mi tenhle intimní rituál odpadá. Pootevřeným oknem se protáhne chladné upozornění, léto je stále v nedohlednu. Švihnu nohama na chladné parkety, hrnek do dřezu a uložím se. Vím, že jen tak neusnu, ale bez pití mě baví i přemýšlet. Dříve bych se opil a horečnatě omdlel, spánek to ani nepřipomínalo. A nebylo nic horšího, než pokusy o myšlenku.
„Tak co?“ oslovím sám sebe chraptivě.
Ve dvou krátkých slovech je westernová otázka: „Odkud přijíždíš, cizinče a kam míříš?“
Existenciální dilema zkroceného bouřliváka.
„Dřív jsem měl jasno, jen plán A.“
„Chlast, pokaždé chlast, že?“
„Jo.“
„Málem jsi umřel!“
Vzpomenu na poslední roky: „A to byl ten plán…“
Mírně zvednu hlavu. Ticho. Pošetile nechci, aby mne někdo slyšel, stydím se. I teď se stydím.
Bolí to, ale právě tyto rozhovory mne vytáhly z depresí a úzkostí. Jen já sám, v dvojroli bez původního textu. Žádná audience. Žádná hudba. Jen mé staré a nové já. Dialog neštěstí a štěstí. Nelásky a vytouženého přijetí sama sebe. A víry ve změnu.
„Tak co teď?“ ptám se zkoumavě.
Dívám se do tmy u stropu.
„Teď… nevím.“ Záměrně mlžím.
„To je málo.“
„Vím, hele, já chci jen normálně žít.“
Hlas chvíli mlčí. Jako by zvažoval, jestli mi to uzná.
„Dobře,“ řekne nakonec. „Konečně něco smysluplného.“
Zavřu oči.
Soused přes chodbu bouchne s dveřmi a málem mi přetrhne sny o lepším životě. Scénáře přicházejí pomalu. Jeden za druhým. Ale dávají smysl. Peřinu mám teď přetaženou přes hlavu a stejně se mi volně dýchá. Někdo před usnutím počítá ovečky, já si tiše opakuji mantru z léčebny. Rodina, práce, splatit dluhy, volný čas a doléčování. Ono to půjde, ujistím se. Najednou mi noc připadá snad až zbytečná, chci už létat, chci se vrátit do hry, chci úspěchy a neúspěchy.
Když usínám, uvědomím si, že se usmívám.
Ráno bez strachu. Sprcha bez kocoviny. Černá káva, čisté svědomí.
Jen vykročit!
Do měsíce mám práci, do roka srovnám dluhy, za dva roky se vracím ke trénování. Doléčování jsem ještě nepřerušil a to nejdůležitější, důvěru, lásku a vztahy jsem po malých krůčcích zrestauroval.
Našel jsem svůj smysl života. Je nepřenosný. Tak jen naznačím. Stejně to nevyzní tak přitažlivě, jak by si zasloužilo.
Charakter, porozumět sám sobě a tvrdá práce.
Viktor Frankl mne okouzlil: „Smysl života není něco, co si vymyslíme. Je to něco, co objevujeme.“
Souhlasím, podepisuji a objevuji již jedenáct let.
