Večer vše dává smysl, mám plány, lásku na dosah, vydělávám balík a cestuji první třídou do Tramtárie.
Svět je cool a sexy. Slova plynou, lidé jsou hezčí, všichni jsme kámoši… Stojím uprostřed lokálu, pevný střed kolotoče. Jsem vtipnější. Lehčí. Odvážnější. Alkohol má pohlazení i polechtání. Mávám úzkosti, směji se slabostem. Především svým. Jsem král.
Než usnu vedle nedopité láhve a nepřikryté holky, zamrazí mne poslední myšlenka: „Proč, proboha, proč musí přilétnout ráno?“
Zašátrám na křičící mobil, napotřetí vypnu budík. Zbavím se trapně a urychleně společnosti. Než se zavře výtah, zapomenu jméno. Nikdy jsem ho vlastně nechtěl znát…Ticho. Hlava je pustina, bolest ve spáncích je vlastně maličkost. Stydím se, omlouvám se sám sobě a netuším, co mne dnes čeká. Jako by to nebylo jedno! Rychle dýchám, zrcadlu se vyhnu. Váhavě přemítám, co je horší, dluhy za útratu, nebo dluhy na duši… Podivné, měl bych být odcizený, umlácený sklenkami, ale jsem najednou hluboko v sobě, sám sobě příliš blízko. Peklo vypadá jinak, ujišťuji se. Vím, že lžu.
Večer byl opět okouzlující lichvář, půjčil mi sny, křídla a přísliby, výši úroků schoval do stínu láhve.
Úzkost se vrátila. Jen větší a těžší. Chlapi by si neměli zakazovat pláč. Jenže, byl by vlastně upřímný?
Povzdechnu si melodramaticky s klasikem: „Ach… Jak těžké stáří přichází k těm, co vyměnili lásku za tisíce lásek a dávali je všem?“
Malý princ bez iluzí. Pomalu dopiji zbytek láhve a ujistím se, že je to naposled. Trochu se oklepu, donutím se do sprchy, smývám hanbu, kocovinu a slibuji si změnu.
Vím, že si opět lžu. Vím, že to nezvládnu. Sám určitě ne…
