Bar v posledním patře hotelu cinkal sklem a výzdobou vzpomínal na koloniální časy. Automaticky jsem mrknul na hodinky, aniž bych se dozvěděl čas. Irelevantní gesto, čas už dávno dávkuji jinak. Bangkok za okny šílel neony a hudbou bez not. Tak jako každou noc. Uvnitř baru bylo tlumené světlo, třpyt skleniček, vůně parfémů, tichoučký saxofon a trpělivý, pětihvězdičkový klavír. Tak jako každou noc…
Seděl jsem u naleštěného baru. I přes rukáv košile lehce chladil. Koňak kroužil ve spirále sklenkou. Nenechal jsem ho trápit a rychle jej zhltnul. Možná až moc rychle, napomenul jsem se v duchu.
Bar zašumí. Otočím se k pódiu a zároveň nacvičeným gestem objednám další drink. Nejdřív zaslechnu hlas. Suverénní, správně barový, chvilku řezavý, chvilku hladivý. Blondýnka vykročila ze stínu a s mnohoslibným úsměvem zazpívala o zlomeném srdci. A já jí to věřil. Netančí, nemusí, jen se někdy lehce zavlní v bocích do rytmu. Dlouhé šaty s rozparkem čas od času odhalí sakra dlouhé nohy. Tak akorát. Ani málo, ani moc. Přesně pro auditorium ztracených duší v nóbl hotelu, ne pro svoloč v šantánech dole ve městě.
Dozpívala první část svého partu, lehkým úklonem přijala potlesk publika a plavně seskočila z pódia.
Rychle jednám, nakloním se k ochotnému barmanovi. Zašeptám mu svoji prosbu.
Barman přikývne a zve gestem zpěvačku k baru a ukáže na mne prstem. Jako zázrakem už na ní čeká sklenka vychlazeného bílého vína. Hned vedle mého koňaku.
Přisedla si decentně na okraj vypolstrované barové židle. Voněla k zešílení.
„Zpíváte skvěle, už teď jsem váš fanoušek,“ řekl jsem.
Podívala se na mě zkoumavě a zkontroloval jak se tvářím. Netvářil jsem se nijak. A také se nepředstavil.
„Díky. Ten drink je od vás?“ Přikývl jsem a stále jsem nespěchal s úsměvem.
„Jsem tu už týden naprosto sám a teprve váš zpěv mne přesvědčil, abych nevypil koňak naráz…“
„To je kompliment?“ Usmála se. Možná i s trochou zájmu.
„To je diagnóza.“
Usmála se znovu. „Nejste nemocný. Snad smutný, snad osamělý, možná ztracený, ale nemoc bych tomu neříkala!“
„Tuhle diagnózu by tu jinak měli všichni, ne?“ pokračovala klidně a rozhlédla se po natřískaném podniku. „Na to nestačí jen pít, chce to víc, chce to definitivně ztratit víru v sebe a život.“ Konstatovala zasvěceně a vlastně chytře.
Podíval jsem se na ní skrz sklenku. „Mluvíte, jako byste o tom něco věděla. Zdá se mi.“
„Byla jsem vdaná…“ Oči jí potemněli nepříjemnou vzpomínkou.
Chvíli jsme mlčeli. Pianista začal tichou melodii, bez zpěvu to nebylo ono, ale nijak zvlášť mu na pomoc nespěchala.
„Proč zrovna Bangkok?“ zeptala se.
„Ze strachu.“
„Před čím?“ Zadržela dech.
Napiji se a poškrábu na bradě. „Před zpackaným životem.“
Přikývla, jako by to slyšela už stokrát. „Aha…aha, zajímavé. A daří se to?“
„Ani ne. Vlastně vůbec ne. Jediné, co zabírá je pití, no… “
„A co dál?“
„Se životem, nebo dnešním večerem?“ Poprvé se usměji a dlouhou pauzou jí seznámím se svým životem.
Dívá se mi do očí a i já se mohu, z ničeho nic, začíst do jejího života. Mlčky a intenzivně.
Objednal jsem si další drink. Zvedla smutně obočí.
„Kolikátý?“
„První… Po tom, co se známe.“
„A jinak?“
„Dost, abych se zastyděl a málo, abych se vás zeptal, kdy končíte a jestli mám počkat…“
Opřela se dlaněmi o bar, možná i lehce zavadila o mou ruku. Možná to však bylo jen mé zbožné přání. Zblízka měla přenádherné, vševědoucí oči, s vějířkem drobných vrásek kolem. Několik vteřin rozmýšlela.
„Víte,“ řekla jemně, „teď budu chvilku zpívat o lásce a pokud vás tu najdu i potom, můžete mi chvilku lhát.“
„Za lhaní mám doma už pár Oskarů, počkám rád… Snad si dám i kafčo, ale to neslibuji.“
Vrátila se ke kapele. Navázala na melodii a sebevědomě si podmanila tančící páry.
Love, love, love. Nakonec, proč ne?
Pianista přešel do poslední skladby. Platím. Hotelový bar se pomalu vyprazdňoval.
Nenuceně se přitočila. „Zůstanete na poslední píseň?“ zeptala se.
„Nejen na ní.“
„To může trvat.“
„Já nikam nespěchám. Jak jsem říkal, jsem na útěku před sebou. Takže mám času moře.“ Mávl jsem lehkomyslně rukou.
Zvážněla. Podívala se mi přímo do očí. „Já ne, já mám čas právě jen dnešní noc.“
Usmál jsem se a povzdechl si. „Běžte to dozpívat. Máte mé slovo. Jen dnešní noc.“
„Ano.“ řekla. „To je zas moje verze přežití.“
Zvedla se a vrátila k mikrofonu. Kužel světla z ní udělal hvězdu. Zavřela oči a začala zpívat. Teď už jen pro mne, pomyslel jsem si a hrozně si to přál.
Už jsem nepil.
Na pokoj jsme vyjeli beze slova. Noční tropický liják nám byl ukradený. Ani jsme se nepředstavili, nebylo to nutné. Na pár hodin jsme
nechali trápení na chodbě hotelu, rozuměli jsme si téměř beze slov. Když jsme se na sebe ráno při snídani na pokoji usmáli, oba jsme dobře věděli, že po právě prožité noci máme ještě naději. Ne spolu, ale díky sobě. Pak odešla. Dveře se definitivně zaklaply, zatáhl jsem závěsy a než jsem znovu usnul, do polštáře jsem si tiše zašeptal. „Blázne, ty jeden blázne…“
