Noc není ani něžná, ani krutá. Tohle je jiné divadlo. Spíše, než odraz pouliční lampy ve výloze bazaru, mne upoutá jeho přecpaná výloha.
Chvíli váhám. Ne, neodhodlám se. Neprohodím kámen skrz sklo, těch pár hadrů za to nestojí. Ještě mám prachy.
Vedlejší ulice je smutná, drobné sněžení to jen stupňuje. Mokrý asfalt a kapuce nasáklá vodou. Ruce v kapsách, odřené klouby na ruce, kulhám. Jakoby mne srazilo auto. A taky srazilo. Aspoň jednou jsem šťastný parchant, pomyslím si.
Odplivnu si. A ještě jednou. Je jedna ráno. Semafory už blikají jen oranžově. V tomhle městě neznám jediného člověka, Slabošsky se polituji, zakloním se a polknu pár sněhových vloček. Čas oponou trhl, oslava extravagance, divoký genius, tančící snílek, to vše je dávno pryč. Feťák. Nyní už jen feťák.
„Máš něco?“ ptám se maníka opřeného o obstarožního bavoráka s ústeckou značkou. Je to fajn kára, dorazil včas.
Mrkne na mne a změří pohledem. Nemusí mne dlouho zkoumat, je jasné že hrajeme za stejný tým.
„Kolik?“ brada mu jezdí a rozhodně se nepokouší o úsměv.
„Tady, kámo, tady…“ Vyndám z kapsy dva litry. Rychle se dohodneme, z ručky do ručky. Jdu do nuly.
Peří. Konečně. Fofr, zvrácenost a energie. Chytrost od lichváře, rozumy ze zadního traktu non stopu, láska z krabice kradeného zboží.
Mlácená a umučená realita. Fikce a neuskutečněný útěk.
Nespím. A zase nebudu. Neberu telefon. Jsem poutník. Jsem sám.
Myšlenky se mi motají jak ledová tříšť posledního drinku. Srdce buší zevnitř tvrdě do hrudníku, bez ustání zrychluje, není divu že v něm už dlouho není místo pro lásku.
Na záchodě benzínky se nastřelím a uteču před prodavačkou, která naoko vyhrožuje policií. Pošlu jí někam a sprintem se dostanu na hlavní. Modré kruhy kolem pouličních světel mne vedou do nejbližšího baru. Objednám si kolu a ožívám. Mluvím rychle a do ubrousku si utírám krev z nosu. Skoro bych si jí nevšiml. Ale osazenstvo baru, tři zoufalci, na mě koukalo tak dlouho, než mne napadlo juknout do zrcadla za barmankou. Osamělost je mým otcem, slzy matkou. Je mi na omdlení. Zničehonic.
Svítá. Ráno mne zastihlo v průjezdu vedle dávno zavřeného baru. Vůbec netuším, co se stalo. Zkontroluji kapsy, na dnešek jsem v pohodě.
Než si zlepším náladu do nového dne, podivím se třem hodinám spánku na pytlech cementu v rohu. Už to nedávám, napadne mne, ale nechce se mi tomu věřit. Snažím se oprášit, jsem i na můj vkus zválený… Krev mi už naštěstí neteče, uvědomím si. Deprese mi masíruje zátylek. Sedí na ramenou a šeptá, že nic nemá smysl.
Pokrčím rameny.
Ulice jsou prázdné. V oknech se mračí žaluzie. Normální lidé ještě asi spí.
Další noc je za mnou.
Myšlenky jsou ve standby režimu, ale tělo chce své. Vždycky víc. Silnější než vůle, silnější než zážitky ze záchytky. Perník slibuje energii, ale kolonizuje duši. Férový deal! Na, tady máš kosmický třesk, já si beru provizi z citu a charakteru.
Zhoupnu se v kolenou. Nejde to. Sednu si na obrubník. Zoufale se pohladím po ztuhlé tváři a sbírám sílu. Neseberu ji. Poslední, co zaslechnu, jsou hlasy kolemjdoucích a houkání sanitky.
„Tak co teď?“ řeknu do dýchacího přístroje.
Doktor mě drží za vyhublou ruku a nelaskavě mne pozoruje.
Sanitka uhání poloprázdným městem.
Snažím si vzpomenout na jméno, kam patřím a co tu, sakra, dělám.
Vzpomenu si. Bez obav.
Tenhle příběh má dobrý konec. Pohříchu, za další tři roky…
