Portýr se ukloní až po pás. V recepci je živo a naleštěný mramor se přetahuje s tlustými koberci o šlápoty turistů. Vyjdu zadní cestou z hotelu, který si Dubaj pamatuje ještě jako pouhý příslib v Perském zálivu. Tehdy zázrak, dnes by se bez své značky úplně ztratil. Bílá pyramida dnes žije ve stínu pískově žlutých mrakodrapů a prosklených zázraků architektury. Cestou k bazénu si dvakrát utřu brýle. Orient se v srpnu s návštěvníky nemaže… Přemýšlím nad konverzací posledních dní. Vstoupila mi do života. Neumím to ještě uchopit, ale cítím se moc fajn.
Symbolicky párkrát přebrodím docela plný bazén, utřu se nadýchaným ručníkem a dostanu chuť na ledovou kávu. Nikde jsem nepil lepší, takže mi převlékání do vycházkového trvá jen chvilku. I tak mne klimatizace zmrazí skrz naskrz. Minimálně do nejbližší kavárny mi ledový štít vydrží, pomyslím si. Krátká sprcha. Hodím na sebe triko a šortky, na obličej trochu krému. Silně se navoním, chci zapadnout mezi místní. Kecám, navoněl bych se tak i v Praze. Než zamávám pokoji a poprosím o úklid, v rychlosti zkontroluji telefon. Úplně se zatetelím radostí, opět milá zpráva!
Napiji se ledové vody, nohou dovřu minibar a vykročím k výtahům. Cestou ven ztratím pár vět s britským párem. Dělnická třída z Bristolu si nemůže pětihvězdičkový luxus vynachválit. Vedro mne udeří do obličeje a místní Rodeo Drive mne nasměruje k vysněné kávě s ledem. Po pěti minutách lenivé chůze po širokém bulváru, zasednu ke stolku pro dva. Mám výhled na moře, na pláž, na obří kolo uzavírající záliv a obrysy umělého ostrova nedaleko. Zlaté latté, veršuji si a brčkem míchám led s bílou kávou. Je mi skvěle. Wifi mi dovolí odepsat. Pohlídám si správný balanc mezi jasnou myšlenkou, zájmem a vtipem. Malý literární útvar. Odvážím se přidat na konec textu srdíčko. Musím se smát, když jde o lásku, nakonec jsem i já nervózní, až mne to šokuje. Žiji už léta pragmaticky a střízlivě. A najednou… Uvidíme, krotím optimismus. Dopiji a zachrastím zbytkem ledu. Nadechnu se a vyrazím k pláži. Moře se téměř nehýbe a rozpálená pláž je poloprázdná. Slunce je v nadhlavníku a stín je na příděl. Luxusní jachty jsou ostře bílé. Plážová lehátka jsou v očekávání a vyhlížejí podvečerní nápor. Protáhnu se hotelovou zahradou, mávnu přátelsky na recepčního ze včerejšího rána a rozrazím dveře pokoje. S povděkem konstatuji, že je naklizený, voda na celý den nachystaná a nic nebrání odpolední siestě. Usínám s úsměvem a myšlenkou na večer.
Pro večerní Marinu mám slabost. Modře podsvícená obří laguna luxusu a klidu je mojí okamžitou láskou. Hlavou jsem sice v Praze, ale i tak vnímám průsečík New Yorku, Monaka a sci-fi povídek. Jachty, promenáda, palmy v pozoru, mrakodrapy se perou neony a výškou o pozornost. Prokličkuji se davem lidí, čekajících na večerní výlet po moři. Obrovská loď už vítá první turisty na palubě. Živá hudba hraje jazz a u vchodu na rozsvícenou palubu se podává welcome drink. Nic pro mne, konstatuji s lehkostí desetiletého abstinenta a zapluji do nejbližší klimatizované kavárny. Teplota sice padla pod třicet pět stupňů, ale tropické vedro se ani zdaleka nevzdává.
Posadím se do pohodlného křesla, káva přistane dříve, než si ubrouskem otřu čelo a předloktí. Usrknu ledový nektar a pozorně čtu na displeji poslední korespondenci. Usmívám se a mnu si bradu v krásných rozpacích. Není to šílenství, není to panika. Ale ani předstírané city. Láska na zapřenou. Naše tajemství. Ještě jen nepotvrzený pocit, že na mne myslí a že jí nejsem lhostejný. Vybavím si nazrzlé vlasy, roztomilý úsměv a postavu jak ze žurnálu. Hlavně však smysl pro legraci, vášnivost a opravdovost. A naději. Pozvání na večeři po příletu. Zakloním se a zavřu oči. Možná víc, než příslib společného večera, mne vzruší znovunalezená schopnost romantického pohledu na svět, potvrzení že pokud žiji správně, život dává šance. A dokonce i v lásce! Snad nikdy jsem se v cizině necítil tak zaskočený. Tenhle příběh nemá žádný tragicky zvrat. Už tři roky jsem zaměnil sousloví Asi už ne, Jsem na to už starý, Nevěřím a To by musel být zázrak za Už nejsem sám!
