Poslední pohled do zářijového parku. Poslední den v léčebně. Nostalgický koktejl pocitů. Cítím se jako dlouho odepsaný útočník, který dá z ničeho nic gól, v zápase kde původně neměl ani nastoupit. Šťastný a trochu zmatený. V ruce mám zelené desky s výstupními papíry. Píše se v nich, trochu to zkrátím, že teď je to už jen a jen na mně. Pozoruji vzorně posečený trávník, upravené záhony a nyní prázdné lavičky kuřárny. Hlavou mi běží film čtyř měsíců a něco, co vzdáleně připomíná hrdost. Do puntíku jsem totiž vše splnil. Nic to neznamená, ale…
Loučím se. Jen souputníci vědí, co jsem prožil. Pláč v dešti, pár úderů na zámecký klavír, ranní rozcvičky. Pouze jedno povolené kafe po obědě, tři rozečtené knížky na poličce a ukradený šampón, rozčílené skupinové terapie, pořádek na pokoji i v duši. Ochotnické divadlo a taneční kurzy. Pracovní terapie a leštění parket. Obrovská zrcadla v zámeckých sálech a týdny v kuchyni. Deník a služba na vrátnici. V dobrém i ve zlém. Všichni za jednoho, hlavně však za sebe.
Ale ani nejbližší netuší, co mi celou dobu běželo hlavou. Opravdovost. Charakter a poctivost.
Obejmu sestřičky, podám si ruce s terapeuty. Raději nic neslibuji, tolikrát jsem už zklamal. Dojetí a vděčnost nemusím hrát, raději popadnu kufr na kolečkách a pevně vykročím nejkratší cestou z areálu.
„Tak hodně štěstí,“ zavolala sestřička.
Zamávám a pošlu vzdušný polibek. „Díky, díky moc!“
Nadechnu se. Autobus mi jede za deset minut. Užívám si čekání, pro jednou nespěchám z programu na program.
Svoboda. Uvědomím si, že se uvnitř třesu. Ne, není to absťák, jasně že ne, je to očekávání a nervozita, nejistota a odhodlání.
Život se krásně zbláznil a ještě jednou mi dal šanci.
Celou cestu domů sedím u okna, aniž bych se kouknul ven. Autobusák se slitoval a neobsadil místo vedle mne. Neusnu a přesto sním. I to jsem se v léčebně znovu naučil. Snít. Plánovat. Krájet budoucí čas na drobná sousta.
Praha. Konečně. Jsem doma.
Odemknu dveře. Svazek klíčů si projedu třikrát, než si vzpomenu, který je ten pravý. Napoprvé se trefím do zámku. Otevřu a vejdu.
Byt mě v tichosti věrně čeká.
Nic, pranic se nezměnilo, nábytek v garsonce už nelevituje, příjemná změna. A přesto, něco mne znepokojí. Není to geometricky přesně ustlaná postel, není to prázdný dřez, ani krátký vzkaz od rodičů ležící na konferenčním stolku. Ve vzduchu totiž visí otázka. Proboha, jak jsem tohle mohl přežít?
„Vítej zpět,“ zašeptám si křečovitě. Vzpomínky mne sevřou a krutě obejmou uprostřed pokoje.
Bíle vymalovaný byt mi na chvilku připomene chodby a pokoje na zámku dvě stě kilometrů jižně.
„Díky, díky bohu,“ uvědomím si, že jako jeden z mála mám kam složit hlavu.
Pohnu se. Vykouknu z okna na střechu protějšího činžáku. Leskne se deštěm a dojetím, že se znovu vidíme.
Zvednu telefon.
Chvíli koukám na displej.
Pak vytočím číslo.
„Ahoj,“ ozve se na druhé straně.
„Ahoj… já… jen jsem chtěl říct, že jsem doma.“
A ano. Jsem doma. V přístavu u Vltavy. A chystám se na nejsložitější plavbu v životě. Právě začíná putování mořeplavce, který již mnohokrát ztroskotal. Jedna změna tu však přeci je. Naděje. Poprvé totiž vyplouvám s kompasem. Cítím, že konečně znám cestu!
