Úzkost ke mně patří. Až úzkostně se mně drží. Sedí mi na hrudi jako pětikilová rezatá činka. Nejsem pevný. Nikdy jsem nebyl. Jen jsem se naučil předstírat, že jsem.
Díkybohu je tu alkohol. Smývá hříchy, tupý bolest. Nakrátko. Rozmaže hrany reality, když mluvím o sobě, větám dá krásný kontext. Najednou jsem neporazitelný. Zábavný. Kreativní. Atraktivní. Někdy dokonce moudrý — aspoň tak to zní mezi třetí a čtvrtou sklenkou. . Užívám si, neprožívám.
Lásku ironizuji. Správné věci shazuji do legrace. Úplně se bojím říct něco morálního. Cokoli hlubšího zesměšním dřív, než by to mohlo zesměšnit mě. Útočím první. Vím jak na to. Jsem šermíř se slovy. V jedné ruce sklenici koňaku, ve druhé rapír posměšku a ironie. Měním názory podle nálady a na všechno mám názor. Jsem suverén na pár hodin. Sedím na barové židli jako na trůnu a svět pod sebou vidím s lehkým úšklebkem. Král i šašek a dobře to vím.
Úzkost mi kouká přes rameno a trpělivě počítá skleničky. Je tu přeci pro mne. Slibuje, zapřísahá se, že mne neopustí.
A drží slovo, ráno vždycky přijde.
Těžká tak, že se děsím i potisku na najednou těžké peřině. Za nejhorší scénáře mám doma plnou polici Oskarů. Král spadl z barové stoličky.
V duši mám patetický splín a strach, tak velký a přitom neuchopený. I zachvění víček bolí, děsí mne zvuk výtahu na chodbě baráku.
Možná právě tady se rodí závislost. Ne v radosti. Ano, právě teď, jeden na jednoho. V souboji sám proti sobě. Vůbec nemám šanci, jsem příliš dobrý soupeř… Úzkost je totiž geniální. Je to revoluce pocitů a myšlení ve vlastní hlavě. A vlajkou budiž alkohol. Vede tě na barikádu proti soupeřovi z nejtěžších, proti sobě. A revoluce, jak známo, požírá své děti.
