Kasino? Ne. To vlastně nemusím…
Jsem fotbalista. Já mám přeci svůj stadion.
Zešeřelo se. Právě jsem domluvil s rodiči, nebyl to hezký telefonát, v hlavě se mi promítá právě skončený rozhovor, opět jsem lhal. Výčitky však umím kopat pod koberec. V tom jsem za poslední roky mistr. Sedím na gauči, pocity jak na střídačce, ale dnes přeci nebudu hrát, ujišťuji se. Dnes to bude jinak.
Namodralá televize bez zvuku, telefon na stole. Za půl hodiny začíná osm zápasů. Real, PSG, City… Kurzy na telefonu blikají. Dnes zbytečně, dnes nehraji. Ne.
„Tak co, jak to vidíš? Jak to dopadne?“ ozve se hlas. Můj hlas. Šílenství, mluvím sám se sebou, schválně se shazuji.
„Dneska nic,“ řeknu, aniž bych pohnul ústy. Jsem zadlužený, lžu a vsadil bych se, že lžu skvěle.
„Ale jdi ty… “ Snižuji vážnost situace. Sám sebe namotávám. Zákeřně, vím kam bodnout, co zahrát na přání.
„Vždyť je Liga mistrů. Poslouchej znělku.“
Sedím a dívám se na obrazovku. Hráči vybíhají na trávník. Energie, zpocené dresy, dokonalé světlo reflektorů. Ale myšlenky mám jinde. Náhle jsem chytřejší, než unavený komentátor, vím totiž výsledek. Tedy vím, tuším…
„Ty tomu rozumíš,“ pokračuje vemlouvavý hlas. „Sám to hraješ, ne?“
„Právě.“
„Tak víš, jak to dopadne.“
Usměju se. Před týdnem jsem to trefil za tisíc a včera, ach jo, poslední zápas, debilní penalta, povzdechnu si.
Najednou se mi udělalo zle, musím se projít po pokoji a dopít zvětralé pivo v plechovce.
„Čert ví, ale vlastně tak nějak cítím, že to dnes padne, no…“ navazuji v rozhovoru a přistihnu se, že dokonce nahlas.
Další argument. „Ani tě to nebude bavit. Kluci to v šatně po tréninku taky vsadili za pár pětek. Bouchni to tam!“
Zaváhám.
Telefon se rozsvítí. Kurzy poskočí.
1.85.
2.10.
3.40.
„Vidíš?“ šeptá hlas. „Taky cítíš překvápko? Nebo je to tutovka? Vymysli něco!“
Sázkařská balada.
Sám běhám na hřišti zadarmo. Ale tikety, to už je velká hra, mám pro to cit. Jen někdy zbytečně riskuji, omlouvám prohry.
„Nejde o výhru,“ řeknu nahlas.
„Samozřejmě že ne,“ odpoví vnitřní hlas rychle.
„Ani o prohru.“
„Jde o hru!“
Podívám se na zápas. Útočník sprintuje po křídle. Obránce jej elegantně zastaví a precizně rozehraje. Můj svět.
„Tak o co jde?“ zeptá se hlas.
Vím to.
„O hru.“ opakuji.
Opět cítím nával v hlavě. I teď se dá vsadit. Dlaně mám zpocené. Pětistovku vlastně zítra vrátit nemusím. Nějak to zaonačím.
„Přesně,“ řekne spokojeně.
Když vsadím, zápas se změní. Najednou to není jen sport. Je to bitva. Každý roh je důležitý. Cítím vzrušení.
Smutně si uvědomím, že podobnou emoci jsem zažíval na hřišti naposledy v žáčcích, možná v dorostu.
Vím, že to není o sportu, vím že si ničím život.
Telefon pořád svítí.
Kurz se lehce změní.
1.92.
„Tak co?“ zašeptá hlas. „Jedna sázka.“
Prst levituje nad displejem.
Vzpomenu si na lži, vzpomenu si na rodiče. Na všechny, kterým dlužím neskutečný balík.
Jsem hochštapler. Rezignuji.
Odklepnu sázku.
„Víš, co je nejhorší?“ řeknu.
„Co?“
„Že mě fakt nezajímá výhra.“
„Přesně.“
„Tak co tě zajímá?“ ptá se hlas znovu.
Dívám se na hřiště.
„Ten pocit, že ještě pořád žiju.“
Hlas se tiše zasměje.
Vítězný gól po krásné střele mne donutí vyskočit do vzduchu a zakřičet radostí.
Dnes jsem vyhrál.
Nebo ne? Před spaním pomyslím zbaběle na sebevraždu.
A přestože to nikdy neudělám, na svůj život bych nevsadil ani korunu.
