Nevím, kdy přesně to začalo. Možná v době, kdy jsem ještě věřil, že láska dokáže spravit věci, které se jinak rozpadají. Možná v okamžiku, kdy jsem si poprvé všiml, že sklenka je důležitější než prožitek. Jisté je jen to, že dnes už vím, co je opravdová bezradnost. Hořkost špatné volby, lamentování nad osudem, sny v prachu.
Naslouchám. Hodně. Někdy až moc. Učím se mlčet, když bych chtěl křičet. Učím se poslouchat slova, která nejsou řečena, a přehlížet ta, která jsou řečena pod vlivem. Alkohol mluví nahlas a přesvědčivě. A já sedím naproti a snažím se rozeznat, kdy mluví moje životní láska a kdy už jen láhev.
Vztah se nerozpadá najednou. Nepraskne z ničeho nic. Pomalu se přestáváme se smát stejným věcem. Přestáváme plánovat. A někde mezi „ale prosím tě“ a „zveličuješ“ mizí blízkost. Mizí souznění. Mizí budoucnost. Bolí to, bolí to strašně.
Nevyčítám. Nebo se o to aspoň snažím. Protože vím, že výčitky jsou jen rozbuškou. Opakuji si, minulost nezměním. Všechny ty večery, sliby, návraty a odchody zůstávají tam, kde jsou. V propadlišti dějin. Můžu je jen přijmout. A rozhodnout se, co udělám dál. Budoucí čas. Vlastně uděláme, ještě to nebalím, nevzdávám se, nevzdávám se za oba!
Naděje je zvláštní věc. Pokud dojde, je po všem, násilím ji tedy držím při životě. Naděje není víra v zázrak, je to statečnost. Má však svoji hranici a tou je hloupost. Limitou mé naděje je zdravý rozum. Držím se své(naší) naděje, ale učím se, že naděje nesmí být záminkou k tomu, abych se ztratil sám v sobě. Že pomáhat neznamená zničit dva životy. Že láska není sebeobětování bez hranic.
Začínám chápat sebe. Své racionální Já, své instinkty. A pocity. Svůj strach z toho, že odejít může bolet stejně jako zůstat. Sebeúcta není o tvrdosti. Je o pravdě. O tom přiznat si, co cítím, co unesu a co už ne.
Pomoci partnerovi, který pije, možná neznamená ho zachránit. Možná to znamená zůstat lidský v situaci, která člověka pomalu odlidšťuje. Nabídnout porozumění, ale nezapomenout na sebe. Podávat pomocnou ruku, ale stát pevně na vlastních nohou.
Protože někdy je největší pomoc v tom a je to fakt těžké, odosobnit se, vylézt na pomyslný žebřík a z nadhledu pojmenovat situaci. A budete se divit, právě toto je láska, kterou nyní potřebuje, tvrdá pravda a logické kroky. Nezní to vůbec romanticky, že? Jsou však chvíle, kdy dělat věci čistě s rozumem, je vskutku největší „romanťárna“ vůbec. Dáváte si totiž šanci. Oba.
