Myšlenky jsou temnější než ulice Havany po půlnoci. Srdce bije tak rychle. Cítím slanou vůni moře a hnijící pistácie. Sedím sám. Rum v láhvi, která sakra dobře padne do ruky, zůstal rovněž osamělý. Už roky ho zbytečně nemíchám. Sednu si na betonové molo a počítám lampy pouličního osvětlení. Mnoho z nich nesvítí a přidělává mi tak práci. Jsem zarostlý a mám žízeň. Mine mě lehká holka, španělsky odmítnu společnost a pomazlím se s lahví. Věrnost až za hrob… Odcházející podpatky vyťukají písničku o promarněné šanci do drolícího se asfaltu. Usměji se, aniž bych hnul brvou.
Jsem sice z formy, ale dost hbitě se zakloním a hltavě piji. Ani se nezakuckám. Zpřelámané palmy si courají listy po zemi. Fouká od oceánu a příjemný vánek dává zapomenout na sucho minulého měsíce.
Rozepnu si režnou košili. Z nedalekého turistického baru zní kornet. Bubny kopírují údery přílivu. Hudba se stupňuje, freneticky překřikuje zdravý rozum a velebí prudkou přitažlivost. Krátké sukně se kroutí v kouři doutníků u parketu, uprostřed cinkání tajícího ledu ve sklenicích. Úsměvy zdobené rtěnkami, třtinovým cukrem a vůní limetek. Refrény jsou samé Amor, Adiós a Corazón. Deset dolarů je pohlazení, sto je příslib svatby. Sólo na pomačkaný saxofon rozrazí imaginární dveře. Pouliční psi nemají povolený vstup, a tak poslouchají na jedno ucho na chodníku před vchodem.
Nedivím se, že Hemingway zjistil, komu zvoní hrana, právě tady: „Lidé pijí, aby zapomněli. Ale někdy zapomenou, proč začali.“
Pohmatu si přes košili spočítám žebra. Jsou, kde mají být. I počet sedí. Bradu mám celou, uvědomím si s úlevou. Odplivnu si směrem k pláži. Krev v ústech už téměř necítím. Jen každé napití trochu pálí. Docela příjemně. Už pár let si ospravedlňuji každý lok. A každou hádku, každou rvačku, každý bolestný rozchod.
Dnes v noci se nechci litovat. Vážně ne.
Dřevěné zábradlí světélkuje, občas nezachytí pěnu z moře, a ta mi dopadá na horkou tvář a obnažené ruce. Navyklým pohybem si ještě víc vyhrnu rukávy košile a zkontroluji šlachy na pravé ruce. Ve vzteku občas argumentuji i ručně. Tentokrát stačilo bouchnout do stolu. Lepším se…
Probuzení. O pět tisíc mil vzdušnou čarou jinde. Doma.
Prázdná láhev od rumu se stydí vedle postele a omlouvá se za divoké sny a pokroucené vzpomínky.
Jestli něco chlast umí senzačně, tak horečnatě vystavovat letenky do celého světa.
Ale ta přistání…
