„Potřebujete se napít?“ Sestra vykoukne unaveně do čekárny a rychle mne zkontroluje pohledem, tón hlasu má jak prodavačka ve večerce, ale připadá mi milá. Není to její první směna v týdnu a zdaleka ne poslední. Zkoumavým pohledem mne otaxuje. Alkoholik. Neplete se, jak jinak.
„Vodu. Jen vodu,“ poprosím a pokusím se o úsměv.
Je mi špatně. Zvracel bych, ale není co. Roztřesu se, horko, zima, horko, zima. Ruce hrají na neviditelné piano, sklenička mi tancuje v ruce. V čekárně jsem poslední. Skoro se bojím. Zářivky mají vrozený tik a linoleum má znepokojivý dekor od zvráceného designera. Venku může být klidně slunečné babí léto, ale tady je neměnná atmosféra fundusu dávno zavřeného divadla. Tady je pořád stejný čas. Tady je vždy za pět minut dvanáct. Dveře, kterými jsem s obavou před hodinou sotva prolezl, mají prostý nápis Detox. Působí to na mne stejně vesele, jako nápis Pitevna.
Odložím sklenici na vedlejší židli. Mám dopito. Kéž by.
Ráno jsem se sem belhal podél porodnice, kde jsem se kdysi objevil na světě. Klášter předělaný na léčebnu s ní těsně sousedí.
Život má někdy smysl pro humor. Vlastně pánbůh, jde o klášter, že…
„To přece zvládneš sám,“ říkal jsem si celé roky. Nepovedlo se.
Teď sedím v čekárně protialkoholní léčebny a skládám ruce, jako bych se chtěl modlit.
„Ne. Ne a zase ne.“
Hlavou mi bleskne myšlenka na útěk. Mávnutím ruky ji zaženu. Stejnou rukou si otřu zpocené čelo.
Rozhodl jsem se. Nechám se zavřít. Dobrovolně.
Jsem na řadě. Konečně. Doktor mne vzal do ordinace. Chvilku si povídáme.
Psychiatr se poprvé usmál, když jsem to řekl nahlas. Asi měl radost, že mu někdo konečně nelže.
Použil jsem sám na sebe třetí stupeň výslechu. Sám sebe usvědčuji.
„Piju.“ Vyhrknu téměř nahlas a kulantně pojmenuji posledních deset let.
„Chlastám víc, než zvládnu.“ Upřesním a zastydím se. Pokud bych jen tak decentně popíjel, nikdy bych sem nezabloudil.
„Neumím si představit den bez alkoholu. Ani jeden.“
A pak to nejhorší. „Vůbec nevím kudy kam. A bojím se. Sakra, jak já se bojím.“
Doktor se opřel o stůl a tváří se povzbudivě. „Zvládnete to. Záleží jen na vás.“
Věta zní až chlácholivě. I kvůli tomu jsem tady, kvůli naději.
„Jsem alkoholik,“ řeknu si potichu. Nemusím to opakovat. Nikdo mne nenutí. Ale já chci.
Beru si svůj kufřík a doprovázen sestrou jdu do posledního patra klášterní budovy.
Pocit, že nastupuješ do vězení, se nedá setřást. Poprvé po dlouhé době se ale nebojím.
Ulehnu na nemocniční postel. Když pánbůh dá, za týden se posunu do režimu. Pánbůh dal, po čtyřech dnech jsem sestoupil o patro níže, do již regulérní léčby a začal svoji desetiletou Odysseu.
