Bar v posledním patře hotelu cinkal sklem a výzdobou vzpomínal na koloniální časy. Automaticky jsem mrknul na hodinky, aniž bych se dozvěděl čas. Irelevantní gesto, čas už dávno dávkuji jinak. Bangkok za okny šílel neony a hudbou bez not. Tak jako každou noc. Uvnitř baru bylo tlumené světlo, třpyt skleniček, vůně parfémů, tichoučký saxofon a trpělivý, pětihvězdičkový klavír. Tak jako každou noc…

Utekl jsem. Opět. Malé letadélko, bílé a nesmělé, přistálo padesát metrů od pláže. Tyrkysová voda se houpala a vzpomínala na hurikán z minulého týdne, rozcuchané palmy se mi ukláněli a v předklonu nevěřícně počítaly mé drinky. Barman se nedivil, za dvě noci pochopil, že má tu čest s jinou sortou pijáka, než jsou uchechtané Američanky, které se po jedné Margaritě ptají: „Where are you from, darling?“.

Vůbec jsem netušil, jak krásné to je. Po takové době. Už jsem nedoufal. Vlastně už nikdo nedoufal…Tiché štěstí. Nezakřiknout. Pokora nehraná, opilecký třes setřesen. Rána s černou kávou a světlými zítřky. Žádné výčitky. Ještě mám strašné sny a ještě budu mít, aby ne. Dám si čas, i střízlivé sny dorazí.

Večer vše dává smysl, mám plány, lásku na dosah, vydělávám balík a cestuji první třídou do Tramtárie. Svět je cool a sexy. Slova plynou, lidé jsou hezčí, všichni jsme kámoši… Stojím uprostřed lokálu, pevný střed kolotoče. Jsem vtipnější. Lehčí. Odvážnější. Alkohol má pohlazení i polechtání. Mávám úzkosti, směji se slabostem. Především svým. Jsem král.

Úzkost ke mně patří. Až úzkostně se mně drží. Sedí mi na hrudi jako pětikilová rezatá činka. Nejsem pevný. Nikdy jsem nebyl. Jen jsem se naučil předstírat, že jsem. Díkybohu je tu alkohol. Smývá hříchy, tupý bolest. Nakrátko. Rozmaže hrany reality, když mluvím o sobě, větám dá krásný kontext. Najednou jsem neporazitelný. Zábavný. Kreativní. Atraktivní. Někdy dokonce moudrý — aspoň tak to zní mezi třetí a čtvrtou sklenkou. . Užívám si, neprožívám.

Nevím, kdy přesně to začalo. Možná v době, kdy jsem ještě věřil, že láska dokáže spravit věci, které se jinak rozpadají. Možná v okamžiku, kdy jsem si poprvé všiml, že sklenka je důležitější než prožitek. Jisté je jen to, že dnes už vím, co je opravdová bezradnost. Hořkost špatné volby, lamentování nad osudem, sny v prachu. Naslouchám. Hodně. Někdy až moc.

Na začátku to mělo styl. Světla barů, smích, sklenka v ruce, pocit, že tohle je velký svět. Alkohol je touha i sen. Slibuje. Je také iluze, že někam patřím. Začátky jsou plné lidí a konce se odehrávají o samotě. V tichu, které zná jen alkoholik. Osamění je trpělivé. Přijde pomalu, nikam nespěchá, jako nájemný vrah. Nejdřív odejdou kumpáni. Pak povrchní přátelé. Nakonec i ten hlas v hlavě, který mi kdysi říkal, že tohle už je moc.

Dávno to tuším. Ne jako náhlé prozření, spíš jako smutek, který si sedne vedle vás a tváří se, že přišel jen na chvíli. Je tu dlouho. Možná odjakživa. Přátelé a rodina mi to říkají nahlas. Já to slyším, ale neposlouchám. Jako by mluvili z vedlejší místnosti, kde hraje rádio a prší. Piju, i když vím, že nemám. Vím to s takovou jistotou, až to bolí. Ale bolest je starý známý. A alkohol jakbysmet. A mezi starými známými se těžko vybírá, koho pošlete pryč. Symbióza nemocné duše. Lžu. Nenápadně. Elegantně.