Tak jako malíř klade vrstvy jednu na druhou, tak jako druhý hlas podbarvuje sólového zpěváka, právě tak se blížím k poznání svého trápení. Pomalinku, pomalu, hluboko a ještě hlouběji. Ale ne dnes. Dnes chci zapomenout. Úplně zapomenout. Zakouřený bar mě na moment propustil do černočerné tmy. „Chvilku jdu na vzduch,“ podotkl jsem přes naleštěný pult.

Pavarotti je král. Místní rádio se asi spletlo a místo surfařských šlágrů zazněl v na přídi zabudovaných reproduktorech italský tenor. I když se oběma rukama držím na šíleně nakloněné jachtě, uvědomím si, že nad metrovými vlnami nepanikařím, ignoruji prudké spršky slané vody a užívám si dokonalý skluz bílé přídě. Cítím se skvěle a téměř dětsky se snažím chytit rytmus neuvěřitelně hbité lodi. Ocelová lana jsou napnutá, vítr se krásně zbláznil a křičí do plachet.

ortýr se ukloní až po pás. V recepci je živo a naleštěný mramor se přetahuje s tlustými koberci o šlápoty turistů. Vyjdu zadní cestou z hotelu, který si Dubaj pamatuje ještě jako pouhý příslib v Perském zálivu. Tehdy zázrak, dnes by se bez své značky úplně ztratil. Bílá pyramida dnes žije ve stínu pískově žlutých mrakodrapů a prosklených zázraků architektury. Cestou k bazénu si dvakrát utřu brýle. Orient se v srpnu s návštěvníky nemaže…

Tak šup… zamávej si! Ruku ani nezvednu, koukám do parket. Velké, opravdu velké zrcadlo mě ukáže víc nahého, než bych byl bez šatů. Tenhle zámek je plný obrovských zrcadel. Neutečeš před nimi, i kdybys na to měl sílu. Dlouhá léta žonglování mezi lahví a lhaním ve zpovědnici mě poznamenala pokroucenou, ustrašenou duší a fanfarónským štítem předstíraného nadhledu a sarkastickou maskou. Každý šedivý vlas je nedodržený slib, každá vráska rozlitá sklenka. Póza suveréna je kašmírový přehoz přes vykradený trezor.

Myšlenky jsou temnější než ulice Havany po půlnoci. Srdce bije tak rychle. Cítím slanou vůni moře a hnijící pistácie. Sedím sám. Rum v láhvi, která sakra dobře padne do ruky, zůstal rovněž osamělý. Už roky ho zbytečně nemíchám. Sednu si na betonové molo a počítám lampy pouličního osvětlení. Mnoho z nich nesvítí a přidělává mi tak práci. Jsem zarostlý a mám žízeň. Mine mě lehká holka…

Noční Praha je dnes opět romantická. Zase jsem se nechal nachytat. Umí to se mnou. Sedím u okna, přehlížím holešovické střechy a klidně, zvolna dýchám. Novou knížku dnes nenačnu. Město se již rezignovaně rozhodlo pro ticho a tmu. Tramvaj na hlavní třídě zarachotí a zamíří směrem do centra. Z velkého hrnku usrknu ještě horké kávy. Myšlenky, které záměrně nekrotím, balancují mezi životní realitou, vzpomínkami a velkými plány. Světla baráku odnaproti pomalu hasnou, nebo se ve strachu ze ztráty soukromí, schoulí za rolety a žaluzie.

Poslední pohled do zářijového parku. Poslední den v léčebně. Nostalgický koktejl pocitů. Cítím se jako dlouho odepsaný útočník, který dá z ničeho nic gól, v zápase kde původně neměl ani nastoupit. Šťastný a trochu zmatený. V ruce mám zelené desky s výstupními papíry. Píše se v nich, trochu to zkrátím, že teď je to už jen a jen na mně. Pozoruji vzorně posečený trávník, upravené záhony a nyní prázdné lavičky kuřárny. Hlavou mi běží film čtyř měsíců a něco, co vzdáleně připomíná hrdost.

Noc není ani něžná, ani krutá. Tohle je jiné divadlo. Spíše, než odraz pouliční lampy ve výloze bazaru, mne upoutá jeho přecpaná výloha. Chvíli váhám. Ne, neodhodlám se. Neprohodím kámen skrz sklo, těch pár hadrů za to nestojí. Ještě mám prachy. Vedlejší ulice je smutná, drobné sněžení to jen stupňuje. Mokrý asfalt a kapuce nasáklá vodou. Ruce v kapsách, odřené klouby na ruce, kulhám. Jakoby mne srazilo auto. A taky srazilo. Aspoň jednou jsem šťastný parchant, pomyslím si.

Kasino? Ne. To vlastně nemusím…Jsem fotbalista. Já mám přeci svůj stadion. Zešeřelo se. Právě jsem domluvil s rodiči, nebyl to hezký telefonát, v hlavě se mi promítá právě skončený rozhovor, opět jsem lhal. Výčitky však umím kopat pod koberec. V tom jsem za poslední roky mistr. Sedím na gauči, pocity jak na střídačce, ale dnes přeci nebudu hrát, ujišťuji se. Dnes to bude jinak.

„Potřebujete se napít?“ Sestra vykoukne unaveně do čekárny a rychle mne zkontroluje pohledem, tón hlasu má jak prodavačka ve večerce, ale připadá mi milá. Není to její první směna v týdnu a zdaleka ne poslední. Zkoumavým pohledem mne otaxuje. Alkoholik. Neplete se, jak jinak. „Vodu. Jen vodu,“ poprosím a pokusím se o úsměv.